Když se pak řekne Krym, tak se v mysli objeví babiččino povídání o Jaltě a o tom, jak tam jednou ještě za komunistů cestovala a jak byla tenkrát mladá a všechno bylo proto pěkné. Vzhledem k těmto vzpomínkám na Sovětský svaz a k tomu, že město Sevastopol bývá občas v médiích zmiňováno v souvislosti s Ruskem, málokdo vlastně ví, jestli Krym patří k Rusku nebo Ukrajině. Mezi dobrodružnějšími povahami se pak stává v posledních letech Ukrajina a Krym zajímavým cílem stopařských výletů, kdy jde o docela napínavou exotiku nedaleko za hranicemi. Mimo to má Ukrajina jakýsi nádech tajemství jakožto vstupní brána do ještě záhadnějšího a vzdálenějšího Ruska.
Sám jsem se poprvé dostal na Ukrajinu před dvěma lety, když jsem jel do Ruska na letní školu. Poté jsem ještě dvakrát prostopoval během roku studií v Rusku trasu Charkov – Lvov, Lvov – Charkov a k tomu se párkrát zastavil do Kyjeva, který mě velmi rychle uchvátil. Jako země mi začala Ukrajina připadat zajímavá a přitom českou veřejností nezaslouženě ignorovaná a tak jsem ji postupně začlenil vedle Ruska do mého zorného pole. Ve školním rádiu jsem začal se spolužačkou vysílat pořad o Rusku, Ukrajině a Bělorusku, a když se objevila možnost jet studovat na rok do Simferopolu, dlouho jsem neváhal a přihlásil jsem se.
Když jsem si po prvních chvílích zvykl na to, že jsem zase na území bývalého Sovětského svazu, tedy na šedé panelové domy, maršutky, u kterých cizinec nemůže pořádně pochopit kdy, odkud a kam jedou, všudypřítomný nepořádek, zamračené neochotné obličeje lidí kolem a jakousi lhostejnost visící ve vzduchu, začala se mi pomalu odkrývat osobnější tvář nového bydliště.
V detailech jsem si uvědomoval, že mám co dělat s docela novým světem, jemuž podobný jsem nikdy dříve neviděl. Začalo to bábuškou sedící na trolejbusové zastávce na lavičce vysoké tak, že jí nohy klimbaly kdesi vysoko nad zemí a já jsem se trochu bál, jestli vůbec sama zvládne slézt dolů. Ještě během prvního dne jsem viděl několik těchto případů u lidí různého věku a na sedátkách v různých místech. Začal jsem mít pocit, že město bylo původně postaveno pro nějaké jiné, o něco vyšší lidi, které však vzal čas a přenechal jej lidem současným, menším.
Pocit čehosi skrytého mě provázel i dále, když jsem procházel kolem silnice s platanovou alejí nedaleko centra města. Přes velké listy stromů se nezvládalo prodrat slunce a celá ulice plná starých rozpadajících se domů, působila v zeleném přítmí jako část dávného, kdesi v džungli ztraceného města. Toto zdání lidem vzdálené posvátnosti se ještě prohloubilo, když jsem se jednoho rána vydal na výlet právě ve chvíli, kdy svítalo, a místo lidí se v ulicích kolem kolejí radostně a bezstarostně proháněly v prvních ranních paprscích smečky psů. V tu chvíli jsem si uvědomil, že pocit stísněnosti možná pramení právě z toho posvátného přístupu ke všemu dávnému, co bylo zavedené pro ony větší lidi, kteří tu snad ani nikdy nebyli, a ze strachu to měnit k užitku současným. Přeci jen se třeba oni lidé ještě někdy vrátí, nebo tu přežívají jejich duchové, kteří by mohli potrestat narušitele starých pořádků. Když jsem viděl bezstarostnost psů, kteří běhali, kde se jim zachtělo, a nebrali ohled na žádná věky přežívající pravidla, pocítil jsem milou lehkost.
Ve výsledku se mi zatím zdá, že tento podivný strach z čehosi neuchopitelného a pocit odcizení lidí vůči místu, kde žijí, je základem toho, proč mi mnozí ve městě říkali, že už tu žít nechtějí, neb tu není co dělat. Docela jsem se divil. Chápu, je tu hodně věcí, které jsou pro pohodlný život nepříjemné – od toho, že mám často při nakupování v obchodech z chování prodavačů pocit, že bych se jim měl omlouvat, že nakupuji právě u nich, až po neskutečnou byrokracii na každém kroku. Nicméně na první pohled nabízí Simferopol obrovský potenciál. Na dosah je krásná příroda, trolejbusem se dá dojet k moři nebo do hor, je tu levné a dobré víno, příjemná místa k posezení, místa, kam se dá vyrazit za kulturou mainstreamovou i tou okrajovější, a když by někdo měl chuť posouvat město dál směrem k tomu, aby se tu jednou žilo vážně pohodlně, možností se zdá být nepřeberně. Mimochodem, právě lidí s takovou snahou jsem potkal za své tři první týdny na Krymu překvapivě mnoho. Ať už na divadelním festivale, na filmových klubech, mezi lidmi z iniciativy na vyčištění krymské přírody od odpadků, na anglojazyčkých večerech nebo na mnohých dalších akcích.
Po necelém prvním měsíci se mi tak zdá, že ač je v těchto krajích stále silně cítit sovětská mentalita nezájmu a strachu projevit vlastní názor nebo iniciativu, bude velice zajímavé strávit zde rok života a sledovat, kam současný Krym vlastně kráčí.
Článek je překladem příspěvku pro Krymskou mutaci Ukrajinského deníku Segodnja.