První, co by mě asi napadlo je, že život na Ukrajině není jednoduchý. Žiji v Simferopolu, hlavním městě Krymské autonomní republiky a nástrahy čekají na každém kroku. Je Autonomní republika opravdu autonomní, když zdejší parlament nemá žádné pravomoci? A je opravdu Krym Ukrajina, když je tu 58% lidí Ruské národnosti a 12% krymských Tatarů? Nehledě na to, že Krym dostala Ukrajinská sovětská socialistická republika jako dárek od d Chruščova v roce 1954, k výročí 300 let od připojení levobřežní Ukrajiny k Rusku, jen proto, že Chruščov nepočítal s tím, že by se Sovětský svaz mohl někdy rozpadnout? Mohlo by se sice zdát, že jde o poměrně marginální otázku, nicméně i ta může občas vyvolat konflikt. Například před týdnem jsem řekl dvěma spolužákům, že jsem si zapsal předmět „Dějiny ukrajinské kultury“.
„K čemu ti to je? Ona existuje nějaká Ukrajinská kultura?“ povytáhl na mě jeden obočí.
„Jsou lidi, kteří se považují za Ukrajince a ti mají za to, že existuje. A když už jsem tady, chci se o ní něco dozvědět.“ Odpověděl jsem vyhýbavě.
„Ale to jsou kulturologové, kteří jsou placení za to, že si myslí, že to existuje. Těm nevěř.“ Vysvětlil mi druhý.
Nedávno kamarádka sdílela na facebookové stránce Řevu z Východu rozhovor s Jurijem Nornštejnem, ve kterém pravil: „Pokud však nemáte dost životních zkušeností, nevíte, co je utrpení a strádání, bývají vaše filmy povrchní. Tvorba není možná bez osobního prožitku. Současní experimentální tvůrci zároveň často nejsou schopni se soustředit na věci, které nás obklopují, neumějí vnímat okolní přírodu, svého psa, kočku ani mouchu, která leze po stole či labuť, která vylézá z vody.“
Tento citát je docela výstižný pro život tady. Tam u nás se jakési pohodlí samo nabízí. Na ulicích je čisto, můžete si zajít za kulturou podle svého vkusu, potkat tisíce různých lidí z tisíce různých subkultur. Když nemáte chuť se s nikým bavit, nemusíte. Máte-li chuť se projít po setmění po městě, není se více méně čeho bát. Když vám večer udělá dobrou náladu horká sprcha, pustíte si vodu a vlezete si do ní. Dá se říct, že když vám u nás udělá radost nechat se přeoperovat na delfína, můžete udělat třeba i to.
A potom přijedete sem. Chcete si sednout na maršutku do města, ale nikde nenajdete informace o tom, která kdy a kam jede. Nějakou nakonec seženete a chcete se dívat ven z okna nebo si číst, ale protože sedíte vpředu, neustále na vás někdo klepe, ať podáte řidiči jeho dvě hřivny, pětasedmdesát kopějek za cestu, takže strávíte cestu předáváním peněz řidiči a vracením drobných zpět cestujícím. Když pak chcete vystoupit, musíte na řidiče zakřičet, ať zastaví. Když vás přes všechen hluk neslyší, jede se dál a z další zastávky se musíte vracet pěšky. Seženete kolo, ale když s ním jdete do servisu opravit brzdy, dívají se na vás tamní vášniví cyklisti zaraženě a radí, ať s ním raději jezdíte jen po chodníku, neb na silnici vás ve městě smete první auto. Vrátíte se večer unavení domů a zjistíte, že teplá voda nefunguje, protože ve dvou hodinách mezi sedmou a devátou večerní přidělených na sprchování jsou všichni ve sprše, a tak u vás už nestačí tlak. Jdete unavení spát, ale na ulici štěkají toulaví psi, tak se ani to nedaří. A tohle jsou příklady jen jednoho dne. Překonat kulturní šok zkrátka nějakou dobu trvá.
Nicméně jak pravil Nornštejn ve zmíněném rozhovoru, utrpení a strasti překonávání tohoto kulturního šoku ve vás postupně vybudují jakousi citlivost pro krásu v detailech. Postupně začnete chápat lidi trochu jinak.
Dlouho jsem například přemýšlel, proč je slečna vydávající obědy ve školní jídelně tak děsivě nepříjemná. Krásná blondýnka, které ještě určitě nebylo třicet. Skoro jsem se bál k ní chodit pro jídlo, ale byla jediná, u koho se dal z pohanky a jakési zeleninové směsi namíchat bezmasý oběd. Před nedávnem jsem se jí zeptal, co všechno je v jednom salátu, který stál na pultu. Útrpně se na mě podívala a s ještě větším opovržením než obvykle mi přednesla výčet surovin. V tu chvilku jsem si uvědomil, že jsem se na ni díval celou dobu špatnýma, českýma očima.
Najednou jsem viděl princeznu, která je zavřená ve své vysoké věži z hradby salátů, pohanky, rýže, brambor a kotlet. Princezna, která ani sama neví, jak se do té věže, kam ani v nejmenším nepatří, dostala. Jen tam trpí, její krása je schovaná a ona čeká, až přijde statečný a chápavý rytíř, který si všimne, v jaké situaci se nachází a vysvobodí ji. Uvědomil jsem si najednou, že moje otázka na suroviny v salátu se neliší od toho, kdyby přijel opravdový rytíř pod opravdovou kamennou věž, zaklepal na kámen kolínkem ukazováku, podíval se do okénka s princeznou vysoko nad sebe a místo vysvobozování jen zavolal. „A to je co za kámen? Žula? Hm, dobrý.“ A odcválal pryč. Je jasné, že když jídelnou za den procválá pár stovek takových rytířů, aniž by se byť jen slovem zastavili u krásy a jemnosti princezny, tak naše krásná blondýnka ztratí naději a působí jaksi vyhořele.
Zkrátka chápat tento svět není jednoduché a je mi jasné, že překonat hradbu předsudků a pohodlnosti si vyžádá ještě hodně úsilí, ale věřím, že se to povede.
V příštím příspěvku se pokusím říct něco o zdejším občanském aktivismu, jak na nás útočili náckové při promítání filmu o Pussy Riot a tak dále. Na téma občanského aktivismu se zatím můžete naladit písničkou od ruské opozičně-aktivistické skupiny Arkadij Koc, která nám hrála minulý týden v Kyjevě po konferenci zdejší Levé opozice!
http://www.youtube.com/watch?v=osG2GN-zgtc
Článek byl napsán jako reportáž do vysílání pořadu Řev z Východu na Rádiu R.
http://www.radior.cz/rev-z-vychodu-0
