Jak se to všechno stalo?
Prezident Janukovič minulý týden na poslední chvíli oznámil, že Ukrajina není připravena podepsat asociační dohodu s Evropskou Unií. Podpis byl plánován na summit ve Vilniusu, který proběhnul poslední víkend v listopadu. Ač se na Ukrajině už dlouho vášnivě diskutovalo o tom, jestli dohodu o asociaci Janukovič podepíše či ne, bylo těžko odhadnout, na základě čeho by mohl podpis odmítnout. Strana regionů, jejímž lídrem je Janukovič, má orientaci na EU ve svém programu a většina z jejich předních členů v integraci pevně věří a věnovala hodně úsilí tomu, aby koncem listopadu k podpisu asociační dohody opravdu došlo.
Ukrajina dlouho snažila balancovat mezi EU a Ruskem a být jakýmsi „mostem“ mezi Západem a Východem. Nicméně jestli se nechtěla stát mostem, jehož osudem je, že po něm především všichni šlapou, stály před ní v posledních letech prakticky dvě integrační možnosti. Tou první byla postupná asociace s EU. Druhou možností pak vstup do Celní unie – ekonomického prostoru několika postsovětských zemí pod vedením Ruska, do něhož před nedávnem vstoupil po dlouhém koketování s Evropskou unií například Ázerbájdžán.
Nejsilnějším argumentem pro druhou možnost bylo, že Rusko je hlavní obchodním partnerem Ukrajiny. Tento argument má jednu malou slabinu, totiž že není pravdivý. Rusko je s 23.7% ukrajinského exportu až na druhém místě právě za Evropskou unií, do níž proudí 26.6% zboží z Ukrajiny. Ve výsledku se zdá, že hlavním argumentem proti asociační dohodě s EU bylo to, že si ji prostě nepřálo Rusko. Samozřejmě vedle toho si ji ani někteří Ukrajinci nepřáli, nicméně o jejich počtu vypovídá skutečnost, že na Ukrajině neexistuje relevantní politická strana, která by neměla integraci s EU ve svém politickém programu. V této otázce je zkrátka těžké použít tezi o Ukrajině nesmiřitelně rozdělené na Západní a Východní část.
Často diskutovanými argumenty bylo také to, že když se Ukrajina rozhodne pro integraci s EU, dopadne jako Turecko, které na své členství čeká už desítky let. Vedle toho integrace s Ruským ekonomickým prostorem může proběhnout – když to lehce přeženu – třeba zítra. Nicméně sami Ukrajinci si jsou vědomi toho, že co je zadarmo, to je podezřelé. Nutnost zásadních reforem, k nimž by byla země Unií tlačena, je jen těžko zpochybnitelná. Silným argumentem proti integraci pak byl nejasný osud EU. Toho, jak ekonomická krize mává stabilitou Unie, jsou si na Ukrajině všichni dobře vědomi. Že je veřejné mínění mnoha zemí osmadvacítky značně rozpolcené ohledně setrvání pospolu, to na Ukrajině také vnímají. Přesto orientace na Západ stále vítězí nad sbližováním se s Ruskem.
Mezi staršími generacemi, pravda, často panují stesky nad tím, že když se Ukrajina orientovala na Rusko, bylo všechno jaksi pěkné a dobré. Nicméně mladší lidé si většinou uvědomují, že stesky se týkají především toho, že na mládí se dobře vzpomíná, ať byl režim jakýkoli. Ať není stáří jen o vzpomínání na krásné mládí, preferují mladší generace povětšinou přibližování k Unii.
O tom, jak se v Rusku dívají na názor Ukrajiny, nicméně vypovídá například prohlášení Vladimira Putina z konce letošního léta. Ten se v září v jednom rozhovoru zmínil, že Ukrajinci a Rusové jsou jeden národ, a ať se Ukrajina pokusí jít kamkoli, nakonec se s Ruskem zase setká. Ukrajina je obecně v Rusku považována za jakési historické srdce země, které k Rusku neodmyslitelně patří. To, že má země na své směřování vlastní názor, pak bývá často označováno jako dočasné pomatení a nechápání svého místa ve světě. S takovým přístupem jsem se ostatně v Rusku setkal i vůči České republice. Vždyť jsme přece všichni braťja slavjani…
Zhruba takové bylo tedy rozložení sil krátce před tím, než se ukrajinský prezident, Viktor Janukovič, rozhodl, že asociační dohodu s Evropskou unií nepodepíše. O tom, že jde především o nátlak Ruska, nebylo pochyb. Ukrajinští komentátoři hodně přemýšleli, jak konkrétně tento nátlak mohl vypadat, nicméně nikdo nepochyboval o tom, že byl hlavní příčinou rozhodnutí nepodepsat. Kdyby se k tomuto kroku rozhodnul Janukovič jen tak, byl by sám proti sobě. Ani v rámci vlastní strany neměl pro něco takového podporu, jednal naprosto jasně proti jejímu programu a proti přání většiny Ukrajinců, včetně svých voličů. Krom toho často zaznívalo, že se mohl zapsat do dějin jako prezident, který podepsal dohodu o asociaci s EU. A vzdát se této historické možnosti se zdálo nelogické.
Emoce, které tímto rozhodnutím vyvolal, byly hodně silné. Kromě okamžité kritiky ze Západu způsobily, že se od konce minulého týdne na Majdanu v centru Kyjeva každý den shromažďovaly stovky až tisíce demonstrantů, kteří dávali jasně najevo, že nejsou ochotni tento krok tolerovat. Nicméně pořád nešlo o stovky tisíc lidí. Většina z těchto stovek tisíc lidí, které se sešly teprve o týden později, sice dohodu o asociaci podporovala, ale měla za to, že když nepodepíše Janukovič, podepíše v roce 2015 po příštích volbách nový prezident. Směřování k Unii prostě považovali za historickou nutnost, která přijde, ať dříve či později.
A pak přišla kritická noc z pátku 29. na sobotu 30. listopadu. O tom, co následovalo, napíšu v dalším příspěvku. Teď se jdu podívat na Nejvyšší radu města Kyjeva, kterou před krátkou dobou obsadili demonstranti.
