Takový názor v různých obměnách slýchám ke svému zděšení poměrně často. Ještě děsivější je sledovat průzkumy veřejného mínění, ve kterých se v současnosti procenta lidí nespokojených s našim systémem jako takovým (liberální demokracie) počítají v desítkách. Není nakonec něco s našim systémem vážně v nepořádku, když si to myslí tolik lidí a bez jakéhokoli náhradního plánu jsou ochotni prohlašovat, že je třeba s takovým systémem zatočit? V čem je třeba hledat počátek těchto antisystémových nálad, všudypřítomného běsnění nad politikou a jistoty, že cokoli je lepší než to, co právě těď máme?
Jádro problému tkví pravděpodobně v kombinaci nedostatečné vzdělanosti veřejnosti ve věcech samotného fungování demokracie a s tím svázané náchylnosti podléhat slibům „modrého z nebe“ od politických rétorů, kteří takové sliby dávat jednoduše musí, neboť kdyby je dávat přestali, byli by velmi rychle odsunuti z vůle lidí, kteří povědšinou modré z nebe chtějí, a vystřídáni těmi, kdo takové sliby dávat budou. Problém liberální demokracie je v tom, že je náchylná podléhat populismům a demagogiím opírajícím se právě o nevzdělanost společnosti. A nejnebezpečnějš z nich je právě ten, že politika má schopnost snášet lidem modré z nebe, že politika – je-li správně prováděna – je jakýsi zázračný výherní automat, na kterým neexistuje nic než výhra pro každého – vstříc šťastné budouctnosti a zpátky ni krok!
Základním předpokladem pro potlačení rozčarování a pro vykročení k větší efektivitě politického soužití je ale právě sejmutí těchto růžových brýlí o úloze politice. Je nutné pochopit, proč vůbec nějaký parlament, vládu a všechny ty další politiky máme a proč pracují tak, že často nezbývá než nadávat. Povaha lidí, ať chceme či nechceme, je nějakým způsobem konfliktní. Můžeme si vybírat přátelé, kteří mají stejné zájmy a vidění světa jako my, můžeme se stýkat jen s těmi, kteří sdílejí náš názor a mít tak pocit, že svět je velice krásný a harmonický. Tuto možnost (těžko říci jestli díky bohu nebo bohužel) ztrácíme, jedná-li se o soužití milionů lidí a to zvláště při řešení tak citlivých otázek, jako jsou miliardové výdaje společných prostředků, či ještě více právo člověka na zdroje bohatství a jejich přerozdělování, a s tím spojené právo jednoho člověka těžit z práce (tedy ať už přímo či nepřímo ovládat) druhého.
Historie, a troufám si tvrdit, že většině lidí i životní zkušenost, ukazuje, že sklony ovládat druhé a prosazovat svou vůli byly, jsou a s největší pravděpodobností budou vždy stálicí lidského soužití. V historii lidské společnosti vládla déle všeho doba, kdy byly mocenské sklony řešeny vítězstvím silnějšího a porobou slabšího, otroctvím, krvavými válkami, násilím. Z našeho dnešního pohledu doby více či méně barbarské. Právě tuto dlouho nespoutanou živelnou sílu válek a z povahy člověka vycházející vlády silnějšího nad slabším přesunula po velice dlouhém boji moderní společnost do místností parlamentů, na bedra – v ideálním případě – „intelektuálních válečníků na intelektuálním bojišti“. Avšak tím, že se tento boj přenesl do překrásných budov, mezi dobře ustrojené a upravené pány a dámy, neztratil nic ze své podstaty. Pořád se jedná o tu samou válku o prosazování svých názorů na přerozdělování zdrojů, nadvládu jednoho nad druhým, investice společných peněz, definici společných zájmů. To, že se tento boj mohl přemístit z krvavých bojišť do parlamentních lavic a předvolebních kampaní není dáno evolucí člověka, který se během posledních tří set let vyvinul z barbara v civilizovaného vzdělance. Tato změna je dána evolucí institucí, za kterou stojí velká zkušenost, intelektuální vypětí elit svých dob a v neposlední řadě také velké množství krve. Vojevůdci verbující mezi lidmi armádu, aby mohli prosadit své vidění světa, nezmizeli, jen se v současné době usmívají z předvolebních billboardů. Lidé mohou mít – a nezřídkakdy v dějinách také měli – sklon tu jakousi těžko vysvětlitelnou živelnou součást člověka, která touží po moci a vedení, nadvládě či věčné slávě, přehlížet a snažit se budovat ráje na zemi, které ji nebero v úvahu. Není však jakýkoli důvod domnívat se, že by takové ráje na zemi vzniknout mohly, neboť stačí libovolné večerní zprávy, abychom si potvrdili, že konfliktní povaha z lidí nemizí, spíš osciluje kolem stále stejné hodnoty a stovky let se opakujících témat.
Pravděpodobně tedy nemůžeme ovlivnit povahu člověka a udělat z něj éterickou bytost s úsměvem na tváři za každých okolností. Naší výhodou je aspoň to, že takovou slepou uličku již máme za sebou a můžeme se tedy poučit, že tudy opravdu cesta nevede. Jiná možnost kterou máme, je změnit prostředky, kterými se válčí. O téhle možnosti historie naopak vypovídá, že je schůdná. Velice těžko a za cenu značného úsilí, ale schůdná je a jde vidět, že nahlížena z historické perspektivy si vede docela dobře. Přinejmenším mají její výsledky dlouhodobě vzestupnou tendenci. Vzhledem k zapomínání na špatné a držení v paměti jen toho pěkného sice člověk zapomene i na to, že ještě v devadesátých letech se například v českém parlamentu nejednou k prosazení vlastních názorů použily pěsti, často se zapomíná na praktiky prosazování „svého“ na konci devadesátých let v době Opoziční smlouvy, na politické debaty v televizi, které, ačkoli by se tomuto tvrzení mohlo mnoho lidí při jejich současném stavu smát, mají tendenci být civilizovanější, profesionálnější a jít v rámci zájmu „každým slovem verbovat voliče“ k věci.
Pro většinu lidí pravděpodobně není radostí dívat se na politické válčení, ve kterém padají intelektuální a názorové údery a zájmy jednoho ustupují zájmům druhého. Něco takového je vždy provázeno nutným pocitem hořkosti na straně těch, kteří prohrají. Těžko se smiřuje s pohledem na to, že válka je v tomto případě základním a nevyhnutelným stavem, že se lidé neshodnou, že možnost kompromisu není nebo nechce být a tak vítězí jeden a druhý prohrává. Stejně tak se nelehko smiřuje s tím, že političtí vůdci jsou stejní lidé, jako každý jiný a proto není důvod, aby se jejich morální průměr tyčil kdesi ve výškách nad morálním průměrem společnosti. Politika je ve výsledku něco velice jednoduchého a stejně přirozeného, jako lidská povaha. Nic, co není lidské, v politice nenajdeme. Dá se tedy říci, že nadávání na politiku je jen nadáváním na lidskou přirozenost a na přirozenosti lidského soužití. Ale v pouhém nadávání je zhruba stejně smyslu, jako v proklínání ohně za to, že nám pohltil dům, když jsme jej nechali hořet v otevřeném krbu dřevěné chaty se slaměným kobercem a zatím jsme si vyrazili na celodenní procházku. Oheň za to nemůže, už ze své podstaty je takový. Stejně tak je to s člověkem, kterému je dána moc. Může dobře sloužit, ale je potřeba jej hlídat. Budou-li tedy všichni jen nadávat nad pivem, dost možná se vrátí domů a najdou jen ohořelé trámy.
Už jen mimochodem jsem si v této souvislosti vzpoměl na Bajku o žábě a škorpionovi. Kdo by třeba neznal a dočetl se až sem, tak ať má aspoň na závěr něco hodnotného, přikládám:
http://www.vesmir.cz/clanek/bajka-o-zabe-a-skorpionovi