Rozhodnutí, že už jsem připraven padlo na podzim 2010, když jsem se toulal stopem po Španělsku a později dlouze přemýšlel při pochodu od moře k moři, z východu na západ Španělska do Santiaga de Compostela, co dál se životem. Začátkem zimy jsem se vrátil domů a začal se ohlížet po způsobu, jak proniknout s co možná nejmenšími náklady do těchto východních stepí. Maruška mě lákala na začátek léta na stop do Iránu, ale protože nesnáším přílišné výkyvy teplot, jal jsem se ji přesvědčovat, že v příjemném chládku Sibiře (jaká byla ještě tenkrát má představa o letní Sibiři) se bude v parných červencových dnech stopovat lépe. Podařilo se, souhlasila. Bylo rozhodnuto, v létě se pojede do Ruska. K tomu jsem se ještě přihlásil – i přes nedůvěru k těmto pobytům – na Erasmus do Španělska, kam jsem měl nastoupit v září. Bylo rozhodnuto, plány na další půlrok byly sestaveny, jaro mohlo začít s jistotou, že zase co nevidět vytáhnu paty z domova. Jak už to ale bývá s plány, které jsou připravovány příliš dlouho dopředu, nic nedopadlo tak, jak bylo původně vymyšleno.
Stop do Ruska kvůli jakýmsi podivným příčinám padl ve chvíli, kdy už jsme se měli pomalu začít balit na cestu, a protože vzdát se takové lákavé destinace pro mě nepřicházelo v úvahu, začal jsem okamžitě hledat jinou možnost. Ta se objevila na stránkách ministerstva školství pod titulkem „Letní škola ruského jazyka a sibiřské kultury v Tjumeni“ – poduralském městě na západní Sibiři, centru jedné z nejbohatších, dynamicky se rozvíjejících ruských oblastí, bohatnoucí díky svým obrovským nalezištím ropy. Nelíbilo se mi sice, že jde o akci někým organizovanou, a že tak přijdu o ten skvělý pocit, když se člověka probudí východ slunka kdesi v prachu cesty v příkopě, vyleze ze spacáku, posnídá kus chleba s vysočinou, dá si ranní cigaretku a se zdviženým palcem a křídly svobody pokračuje na cestě do neznáma. Ale i tak to bylo rozhodně lepší, než sedět o prázdninách doma. Posílání přihlášek už bylo sice dva měsíce uzavřené, ale ze zkušenosti, že termíny bývají více žádostí než imperativem, jsem poslal opožděnou přihlášku a byl jsem přijat. Do karet hrálo i to, že mi škola za příslib kvalitní bakalářské práce na téma zahraniční politiky Ruska vůči střední Evropě odsouhlasila příspěvek a tak jsem se po dodělání poslední zkoušky vydal zase jednou do světa.
Dále už šlo vše ráz na ráz. Letní škola byla záběr – v létě trvá noc v těchto zeměpisných šířkách asi čtyři hodiny a ani během nich se pořádně nesetmí a víceméně v tomto rytmu jsme celý měsíc fungovali. Čtyři hodiny jazyka, potom čtyři hodiny seznamování se s kulturou (například návštěva závodu na výrobu vodky spojená s bohatou degustací), nějaké dvě hodiny domácích úkolů a potom ještě všechno poznávat mimo školní program. Ve výsledku jsem se dozvěděl, že Rusko je země, o které nikdy nebude znát člověk dostatek a pořád bude něco nového k objevování a ke snaze to pochopit. Tím mě přešla i poslední chuť jet po návratu domů na již schválený a očekávaný Erasmus (připadal mi asi prostě příliš mainstream, hlavně jsem se bál, že stejně jako plno ostatních kamarádů zapadnu mezi bandu mezinárodních erasmáků, po půlroce se s ledvinami téměř vypovídajícími službu vrátím domů a nebudu o Španělsku v podstatě nic vědět). Znovu jsem se tedy podíval na mou zachránkyni z minulosti – internetovou stránku ministerstva školství, kde se tentokrát objevila nabídka, že Vladimirská státní universita nabízí bezplatné studijní programy pro zahraniční studenty. Bohužel na této universitě nebyla možnost studovat ani politologii, ani mezinárodní vztahy (tedy mé dva obory), ale zato jsem měl možnost tam studovat historii Ruska, které mě už dříve zajímala a která je mimochodem velice těsně spjatá s oběma mými obory, chci-li se do budoucna orientovat na Rusko. Napsal jsem tedy do kanceláře pro zahraniční studenty, odpověděli mi, ať přijedu, že už mi posílají víza, zrušil jsem svého Erasma a v září mě čekalo další půlroční studium v Rusku. Na toto mi už nedala moje škola ani korunu, ale učení jsem měl ve Vladimiru zdarma, pobývání na kolejích za v přepočtu pět tisíc korun na půl roku a jídlo bych si musel platit doma tak jako tak. Na Masaryčce jsem si tedy zapsal předměty v hodnotě dvaceti kreditů, u nichž není nutné chodit na přednášky (povinné předměty jsem si prozíravě skoro všechny předstudoval během prvních dvou semestrů), do batohu sbalil kila učebnic a vyrazil jsem na podzim a zimu do Vladimiru. O této epizodě snad ještě napíšu později celý článek, zatím ale zmíním to, že pro velice špatnou úroveň vzdělání na tamní universitě jsem se věnoval mimo třech předmětů o moderní historii především Ruštině – měl jsem totiž možnost docházet na předmět Ruština pro zahraniční studenty, intenzivní výuku jazyka čtyři hodiny denně pět dní v týdnu, o níž jsem si myslel až do posledních dní, že je zdarma. Když však v kanceláři pro mezinárodní studenty uviděla naše koordinátorka Naděžda Nikolajevna můj zděšený výraz ve chvíli, kdy jsem se na konci svého pobytu těsně před odjezdem dozvěděl, že zdarma není, a že bych měl zaplatit 60 tisíc rublů, tedy asi 35 tisíc korun, spěšně mi oznámila, že protože jsem byl dobrý student, tento kurz mám jako „padárok od Děda Maroza“ – bylo totiž 30. Prosince, den před celou zemí očekávaným příchodem Dědy Mráze. V Rusku si prostě dokáží poradit se vš
ím…).
Když už jsem konečně uznal, že znám ruský jazyk i ruské regiony víceméně dostatečně, rozhodl jsem se v polovině prosince, že je na čase začít v Rusku i s pořádným studiem. Napsal jsem tedy na státní universitu v Nížném Novgorodě, čtvrtém největším a pátém nejlidnatějším městě Ruské Federace, jestli si mě nechtějí vzít na jaro ke studiu mezinárodních vztahů. Nižegorodská universita nic nenamítala, a protože fakulta mezinárodních vztahů této university patří v Rusku k jedné z těch respektovanějších, přispěla mi na můj pobyt opět i alma mater. Tak jsem se dostal do Nížného Novgorodu, odkud se vám budu v následujících měsících snažit psát o tom, jaká že je země to záhadné Rusko.
Stále platí, že jestli Vás něco zajímá podrobněji, pište mi. Jestli Vás to prostě nezajímá, taky mi klidně napište.