Po dvanáct let zahřívané křeslo gubernátora moskevské oblasti opustí 11. května tohoto roku téměř sedmdesátiletý armádní generál-plukovník a bývalý komunista Boris Gromov, aby jej přenechal o dvanáct let mladšímu, taktéž bývalému komunistovi Sergeji Šojgu. Podle svého prohlášená se chystá Gromov na zasloužený odpočinek do Rady Federace, horní komory ruského parlamentu. Typicky Ruské je, že se v prohlášení nezabýval tím, že Rada Federace je volený orgán, takže by jeho působení v něm nemělo záležet jen na tom, jak se sám Gromov rozhodne. Ale o tom, že novoruský režim na své aparátčíky nezapomíná třeba jindy.
Sergej Šojgu je držitelem prvenství postkomunistického Ruska ve vytrvalostní soutěži o udržení se v jednom ministerském křesle – funkci ministra pro zvláštní situace drží bez přestávky už dvacet jedna let, dokonce o chvíli déle, než postkomunistické Rusko vůbec existuje. Kromě toho se ujme funkce gubernátora, tedy hlavy výkonné moci v oblasti, zrovna v době, kdy proběhne sjednocení dvou samosprávných celků – Moskevské oblasti veliké téměř jako Čechy a Města Moskvy obývaného 11,5 miliony lidí.
Většinu ruských médií obletěla během posledních dnů zpráva, že programem tohoto nového gubernátora je přenesení hlavního města z malé evropské části Ruska do jeho srdce – na Jižní Sibiř, ideálně do třistatisícové přimongolské republiky Tuva, ze které sám Šojgu pochází. Šojgu tímto tahem pokračuje v již dřívějším nátlaku na premiér-presidenta Putina v otázce rozvoje chudé a prakticky prázdné Sibiře – na celé Sibiři velké jako 128 Českých republik žije zhruba 35 milionů lidí, tedy 3,5 obyvatel kilometr čtvereční.
Myšlenka na přestěhování hlavního města na Sibiř není v Rusku ojedinělá, ostatně i Rusové v regionech velmi často Moskvu nenávidí jakožto jakýsi kafkovský zámek, který působí jen zlo a o svých poddaných vlastně nic neví. Docela běžně se setkávám po regionech i s míněním, že Moskva prostě není Rusko. Daleko víc si Rusové váží Petěrburgu, který jako jediný krom Moskvy vládne od nedávna jedinou federální institucí, totiž ústavním soudem RF.
K myšlence přesunu hlavního města se přihlásila hned celá řada politických i jiných osobností. Příslib bít se o status hlavního města Ruska vyřkl například tomský starosta Nikolaj Nikolajčuk, když prohlásil v návaznosti na Šojgua pro agenturu interfax: „Tomsk je unikátní město. Jak v kontextu Sibiře, tak v kontextu celé naší země. Máme možnosti i chuť bít se za status hlavního města Ruska.“ Michail Děljagin, vedoucí ruského institutu problémů globalizace podpořil přesun do malého sibiřského města s argumentem, že přestěhování moskevských úředníků do města s již existující infrastrukturou nedává nutný impulz k rozvoji regionu a stane se jen zbytečnou dekorací. Tato myšlenka má velkou podporu také například u opozičních Národních Bolševiků. „Já o tom také mluvím už od čtyřiadevadesátého roku – hlavní město musí být přemístěno na Jižní Sibiř. To připoutá svorkou Sibiř k Rusku, vystraší plíživou čínskou expanzi a odlehčí evropské části Ruska.“ Prohlásil zakladatel a předseda Národních Bolševiků Eduard Limonov.
Nakonec přestěhování hlavního města by mohlo mít pro Rusko dobrý vliv nejen v otázce rozvoje, ale také v otázce smíření se země sama se sebou. Moskva je na samém západním okraji obrovského státu, v prvním z osmi časových pásem (nepočítaje Kaliningradskou oblast), osm tisíc kilometrů od svého východního pobřeží, což je o čtvrtinu dál, než letiště Václava Havla od Newyorského J.F.K.. Odcizení a problémy, které způsobuje tato dálka a nasměrování evropského Ruska více na Západní Evropu než na svou vlastní východní část, se ukazuje už po staletí. Od dob, kdy Petr První dostal na začátku osmnáctého století první hodinky z Německa a nařídil celé své říši pracovat podle západního minutového vzoru od tolika do tolika, zatímco rolníci za Uralem neměli ponětí o existenci jiné časové jednotky, než od kokrhání do kokrhání, až do současnosti, kdy federální vláda odešle miliardy rublů na stavbu průplavu na Kamčatce, aby za dva roky při kontrole projektu zjistila, že průplav se nezačal stavět a miliardy se někam zatoulaly. Ostatně nedávno mi jedna docentka historie na Vladimirské universitě povídala zajímavou historku ze života její kamarádky, učitelky na základní škole v jednom Sibiřském regionu. Ta psala dopis do Kremlu o tom, že dostávat za práci učitele výplatu pět tisíc rublů (asi tři tisíce korun) je pod hranicí možností přežití a kdy hodlá president s touto situací něco dělat. Z presidentovy administrativy se jí vrátila odpověď, že tak nízké výplaty v Rusku pro zaměstnance státu neexistují už od třicátých let minulého století a ať si laskavě přestane dělat z presidenta legraci, nebo to špatně dopadne.
Rusko chce být velmocí světového formátu, ale nezná pořádně samo sebe. Evropské Rusko šilhá po životním standardu Západu a diví se, že jich nedosahuje, z čehož viní světové protiruské spiknutí pod vedením USA, NATO, Židů, Kavkazanů a radikálních muslimů, protože samo netuší, kým vlastně je. Vzdálenost hlavního města od zbytku země je zhruba stejně velká, jako vzdálenost snů, které Rusové o své zemi sní její každodenní realitě. Přestěhování hlavního města do srdce země by tedy byl pravděpodobně velice tvrdý a iluze beroucí tah, ale možná by to byl právě první krok k reálnému ocenění svého stavu a výstavbě země na reálných východiscích, kdy si pro příliš zřejmou realitu už nemůže dál nechat mazat med kolem huby pochlebováním vystrašeného či vypočítavého západu o tom, jak krásná říše se to na východě rozkládá.
A co by tato změna znamenala pro nás? Minimálně by se „střed“ země dostal konečně z oblasti východoevropské roviny, která je považována ruskými vojenskými stratégy po staletí až do současnosti za hlavní strategický problém země, který je neskutečně těžké ubránit před vpádem cizích vojsk – v minulosti například Napoleona či Hitlera, pročež je třeba nějakým způsobem ovládat i nárazníkové území střední a východní Evropy. Druhý efekt by byl konečně ten, že by si snad většina zdejších snílků uvědomila, že Rusko je země blízká více mongolským a kazašským stepím, než naivním představám o široké duši hodné následování a alternativě vůči Západu.
Bohužel nad světobornou ideou změny samotné pochybně fungující podstaty současného Ruska zvítězí pravděpodobně pragmatismus a papírování aktuálního úkolu sjednocení Moskvy s Moskevskou oblastí a nezbývá než doufat, že si Sergej Šojgu udrží i tuto funkci více než dvě desetiletí a třeba jednou zbyde čas i na sny z mládí. Například stoleté výročí Moskvy jako novodobého hlavního města Ruska v roce 2017 (po dvěstě pěti letech, kdy držel tento titul Petěrburg) by mohlo být dobré datum pro její odchod do výslužby a přenechání vlády nějakému mladšímu městu, třeba právě na Sibiři.
