—————————–
Krymští Tataři, kteří osídlili Krym před více než osmi sty lety, jsou stejně jako všechna ostatní tatarská subetnika turkického původu, a jako většina ostatních Tatarů vyznávají sunitský Islám. Dnes jich na Krymu žije 285 tisíc (13% obyvatelstva), což je dělá třetí nejpočetnější národností na Krymu po převážně pravoslavných Rusech (58%) a Ukrajincích (24%). O tom, jaká je situace na dnešním Krymu, jsme se bavili s poslancem Krymského parlamentu a představitelem krymských Tatarů Refatem Čubarovem.
Největší rozkvět krymsko-tatarské kultury, společnosti a literatury proběhl za doby Krymského chanátu mezi léty 1441 a 1783, tedy během více než tří set let mezi rozpadem mongolské Zlaté Hordy a začátkem ruské okupace Krymu po vítězství ve válce nad Osmanskou říší. V krátké době poté následovaly dvě silné emigrační vlny Tatarů z Krymu – první v důsledku vyvlastňování jejich zemědělské půdy Ruskem v 90. letech 18. Století, druhá v důsledku Krymské války mezi léty 1850 a 1860. Tyto emigrační vlny měly spolu s politikou přesidlování Rusů a Malorusů na Krymský poloostrov za důsledek změnu poměru krymsko-tatarského osídlení poloostrova z původních 92% na necelých 20% a více než 500 tisíc krymských Tatarů v diaspoře, především v Turecku, Bulharsku a Rumunsku, kde často žijí jejich potomci dodnes.
Hlavní rána však zasáhla krymské Tatary v květnu 1944, když byli po znovudobytí Krymu Rudou armádou obviněni spolu s dalšími národy z kolaborace s nacistickým Německem a od 18. května začala jejich deportace do Uzbekistánu a okolních oblastí Kazachstánu a Tádžikistánu. Z Krymu bylo dohromady deportováno během krátké doby více než 228 tisíc lidí, z nichž 191 tisíc byli krymští Tataři. Ve své původní vlasti tak nikdo nezůstal, deportováno bylo také bezmála deset tisíc krymských Tatarů, kteří bojovali v řadách Rudé armády včetně těch, kteří se podíleli na osvobozování Krymu.
Za útěk z místa deportace hrozilo Krymským Tatarům dvacet let nucených prací a kromě používání krymsko-tatarského jazyka bylo zakázáno používat také označení „krymský Tatar“. Situace se uvolnila v 50. letech po smrti Stalina, nicméně na rozdíl od ostatních národů přesídlených za vlády Stalina nedostali krymští Tataři právo vrátit se do své původní vlasti až do roku 1989. Krymsko-tatarský národ tak na pětačtyřicet let prakticky zmizel.
Co považujete za nejzásadnější problém, před kterým stojí současní krymští Tataři?
Hlavní problém je ten, že Ukrajina dodnes nepřijala jediný zákon, který by se zabýval možností návratu krymských Tatarů, jejich zapojení do života Krymu a obnovení jejich bývalých práv. Návrat celého národa do své vlasti z vyhnanství se nemůže obejít bez obnovení dříve potlačených práv a vytvoření nových zákonných podmínek, které by garantovaly uchování a rozvoj naší kultury a společnosti.
Cítíte v současném Krymu mezináboženské či mezietnické napětí?
Ano, pochopitelně. Vychází to z toho, že jedni přehlížejí práva a zájmy druhých. Krymští Tataři se prakticky neúčastní krymské samosprávy a i v administrativních aparátech zastupitelských orgánů je jich jen velmi málo. Když se pak přijímají rozhodnutí spojené s rozvojem Krymu a v jejich rozpracování nejsou zastoupeni zájmy Tatarů, vzniká samozřejmě mnoho konfliktních situací.
Můžete uvést příklad?
Například v otázce školství. Prakticky celý aparát ministerstva školství Krymu se skládá z lidí, kteří neznají krymsko-tatarský jazyk a nemohou se tak podílet na rozvoji krymsko-tatarského školství. Druhá věc je, že se na něm ani nechtějí podílet. Podobně je tomu v otázkách spojených s distribucí půdy.
Problém je v tom, že si většina lidí neuvědomuje, že krymští Tataři mají své vlastní zájmy, nebo tyto zájmy cíleně potlačují?
Existuje mnoho příčin. Samozřejmě tu stále máme velmi početnou skupinu lidí, kteří jsou plní všelijakých mýtů a fobií, které jim byly do hlavy vtloukány za dob Sovětského svazu. To jsou lidé, kteří vědomě nechtějí, aby byla práva Tatarů obnovena a proto když ve své funkci mají přijímat nějaká rozhodnutí směřující k tomuto cíli, tak je prostě nepřijímají. Pak je další skupina lidí, kteří vyvolávají konfliktní situace prostě proto, že si neuvědomují, že kolem může být množství subjektů, které mají stejná práva, jako oni.
V jakých oblastech se silně odlišují zájmy krymských Tatarů od zájmů ostatních národností na Krymu?
Včera jsem byl nucen strávit celý den u jedné takové příhody, kde vznikla konfliktní situace ohledně země, na níž měla stát mešita. Bavili jsme se s představiteli obce a její starosta se nám několikrát snažil vysvětlit, že my tu sice chceme mešitu, ale o tom, co na tom místě bude stát, rozhodují poslanci většinovým principem. A většina poslanců byla zvolena většinou lidí a většina lidí chce, aby tu stálo tržiště. Přece existují oblasti, ve kterých většina nemůže diktovat menšině. Jde například o jazyk, náboženství, duchovní sféru. Přece nemůžeme většinovým principem rozhodovat o tom, kdo by měl být muslim a kdo pravoslavný.
Poté, co tento týden vzplály na Krymu dvě mešity (pozn. požár ve dvou mešitách na Krymu v polovině října byla ojedinělá událost, jejíž viníci zatím nejsou známi), řekl tajemník Medžlisu Zajir Smedljajev, že jestli nebudou viníci předvedení před soud, může se Krym změnit v horké místo Ukrajiny. Může se stát Krym takovým horkým místem?
Hlavní, co nás zneklidňuje je, že ten, kdo mešity zapálil, si nevybral za cíl jen muslimy, ale všechno obyvatelstvo Krymu. Zapalování mešit je totiž zapalování chrámů, tedy něčeho, co má spojovat všechny lidi. Jestli bylo cílem této akce vyprovokovat Tatary k odvetě, tak se to nepovedlo, krymští Tataři na provokaci neodpověděli. Ale jak říká náš Muftí, jestli se teď nezjistí, kdo za útoky stojí a jestli je vážně cílem útočníků rozkývat Krym, můžou následovat útoky na pravoslavné chrámy, aby se vyvolalo zdání, že se Tataři mstí. Jediným lékem současné situace je, aby orgány činné v trestním řízení zjistili, kdo za útoky stojí. Jinak mezi námi zůstane příčina pro udržování nedůvěry jedněch vůči druhým.
Existuje dnes v Krymu potenciál pro rozvoj mezietnického a mezináboženského napětí?
Mám za to, že když budou působit citelné stimuly a signály zvnějšku, může se v Krymu rozhořet konflikt. Jestli se však bavíme o konfliktu, který by měl vzniknout z dnes existujících rozporů uvnitř krymské společnosti, myslím si, že se zvládneme vyvarovat závažnějších konfliktů i nadále, stejně jako jsme to zvládali dosud. Ale jestli bude někdo zvnějšku usilovně manipulovat s citlivými tématy, jako je jazyk, náboženství, nebo například otázky zahraničně-politické orientace, jsou konflikty docela reálné.
Máte za to, že vně Krymu existují takové zájmy, které se snaží štvát jeho obyvatele proti sobě?
Myslím, že ano. Jde především o Rusko. Teď nechci mluvit o ruské oficiální politice, nicméně velké množství ruských politiků projevuje snahu o to, aby byl Krym v takovém stavu, kdy by sloužil zemi jako základna pro uplatňování ruského vlivu na Ukrajině. Mnozí ruští politikové považují etnické Rusy na Krymu za ruskou pátou kolonu.
Stejně se ale zdá, že na Krymu neexistují politické strany nebo organizace, které by se formovaly na otázce národnosti nebo náboženství, tak, jako tomu bývá často v EU?
Máte pravdu, strany, které by deklarovaly takové cíle jako hlavní bod svého programu, tu nemáme. Ale je třeba se dívat na to, z čeho se skládá činnost těch organizací a stran, které tu máme. Mohou mít sice krásné programy, ale jádro jejich činnosti může mít xenofobní charakter.
Jde o otevřeně xenofobní charakter, nebo je nesnášenlivost spíš skrytá?
Příklad – žijeme ve vesnici a chceme, aby se naše děti ve škole učili ve svém rodném jazyce. Máme jen jednu školní budovu. Žijí tu Ukrajinci, Rusové a krymští Tataři. Nejoptimálnější varianta v případě, že nejsou peníze na novou školu, je, aby byla tato škola dvou, či dokonce tříjazyčná. Aby se spolu děti mohly učit, měly jedno školní hřiště, společné přestávky, jen se každý učil ve svém rodném jazyce. Jestli budete zastávat tento model, s jistotou se proti vám postaví množství těch, kteří tohle chtít nebudou, kteří budou chtít, aby se používal jazyk většiny. A tihle lidé budou členy politických stran nebo organizací, které uznávají rovnost všech. Mezi tím něco deklarovat a něco dělat je u nás velký rozdíl.
Znamená to, že netolerance je v lidech, ale bojí se ji demonstrovat otevřeně jinde než ve skupině blízkých lidí?
Ne, lidé mluví, jen vláda nedělá nic pro to, aby se problémy řešily civilizovanějším způsobem. Abych uvedl příklad – dnes jsme měli zasedání Nejvyšší rady, to je takový místní parlament. Tam se prakticky nic nerozhoduje, protože náš hlavní zákonodárný orgán je Nejvyšší rada Ukrajiny – ukrajinský parlament, ten přijímá zákony. Tady se mohou přijímat jen doporučující dokumenty na základě zákonů Ukrajiny. A já mám ze zákona právo tady mluvit krymskotatarským jazykem. Já jsem to už několikrát demonstroval a snažil jsem se přinutit členy Nejvyšší rady a Rady ministrů aby vyčlenili peníze na simultánní překlad, protože jestli mluvím svým jazykem, tak mi nikdo nerozumí. Skončilo to samozřejmě tím, že mluvím zase v Radě Rusky, protože na takové vybavení nejsou peníze.
Když je řeč o otázkách, které nerozdělují lidi, ale jedná se jen o něčí zákonné právo na něco, přistupuje k tomu většina lidí otevřeně či skrytě tak, že vy sice máte právo, ale nás je víc. To zapříčiňuje, že se menšiny nemohou podílet se na vládě a na rozhodování, což je z mého pohledu hlavní příčina, kvůli které mezi námi přetrvává napětí.
Máte za to, že se současný stav postupem času zlepší?
Zatím k tomu nesměřujeme. Situace se zhoršila po nástupu Strany regionů k vládě. Jestli nás bylo dříve ve vládě málo, tak s jejich příchodem nám vzali i to málo, co jsme měli. Mají ve straně takovou taktiku – není důležité, jaké je jejich člověk národnosti nebo náboženství, ale je důležité, aby mu mohli plně důvěřovat. A proto své lidi většinou vozí z Doněcké oblasti (pozn. v Doněcké oblasti na východě Ukrajiny dosahuje Strana regionů při volbách zdaleka nejvyššího počtu hlasů).
Jaké jsou plány krymských Tatarů do budoucna? Mají nějaký politický program, nebo výzvu, která před nimi dnes stojí?
Našim cílem byl od šedesátých let návrat do vlasti. Ten je víceméně zdařile za námi. Druhým, současným cílem je realizace našeho práva na sebeurčení. Mluvíme o formě autonomie v rámci Ukrajiny. Z tohoto pohledu náš úkol ještě není vyplněný. Autonomní status, který má dnes Krym v rámci Ukrajiny, nezohledňuje krymsko-tatarský faktor. Tím pádem zůstáváme ve své vlasti bez práva na její správu. Z velké části zůstáváme objektem politického života, nikoli jeho subjektem. Bez ohledu na to, jaký je náš podíl z pohledu demografie a mnoha dalších ukazatelů. Myšlenka na sebeurčení je proto to hlavní, před čím stojíme. Na tomto tématu se profilují mnozí ukrajinští politici. Ti mluví o tom, že když krymští Tataři posílí a realizují svou myšlenku na sebeurčení, tak se stanou nebezpeční pro Ukrajinu, protože vzniká riziko, že vystoupí za oddělení Krymu od Ukrajiny.
A existuje takové riziko?
Před chvílí jsme mluvili o tom, že dnes na Krymu dominuje většina. Na druhou stranu není možné ani to, aby menšina nutila většinu žít podle sebe. Musíme najít balanc. Máme za to, že kdyby krymská společnost, krymští politici a hlavně ukrajinští politici přistoupili na to, že je třeba řešit sebeurčení Tatarů a k tomu se vyvarovat všech risků a strachů, mohli bychom si sednout a vymyslet takový model, který by uspokojil všechny.
Když mluvíme o extrémních názorech, už jsem slyšel i takový názor, že Krym je vlastí krymských Tatarů, a tak by mu měli vládnout pouze oni.
Jestli takhle někdo mluví, tak očividně nechápe některé aspekty dnešního světa.
Takže tento postoj nemá velkou podporu?
Ne, svět je dnes natolik různorodý a všechny společnosti ve všech jeho částech jsou natolik polykulturní, že mluvit o nějakém mechanismu správy, který by se zakládal na jedné etnické skupině, je včerejšek a v dnešních reáliích to není možné.
Probíhá v dnešní době spíš obrození nebo úpadek kultury krymských Tatarů?
Náš rozvoj se zastavil. Návrat do vlasti na nás naložil povinnost obrozovat se prakticky ve všech směrech, které zabezpečují uchování naší společnosti.
Jak se to projevuje?
Hodně lidí to chápe na jakési intuitivní úrovni a vzniká tak snaha o duchovní obrodu, o obrodu Islámu. Hodně napjaté jsou teď také diskuze o rychlé obrodě jazyka. V tom ohledu jsme ve velmi složité situaci, snad katastrofické. Mnohé z našich dětí nemluví svým rodným jazykem, asimilovali se.
Úkolů je před námi ale více. Teď je hodně důležité, aby uchování etnické a náboženské identity přimělo lidi k tomu, aby sami rozvíjeli takovou činnost, nejen čekali, až to někdo udělá za ně. Jestli mají lidé strach o svou jazykovou identitu, aby dělali sami jako první na základě zákona kroky k jejímu uchování a nečekali, až to za ně udělá stát. Jestli je trápí náboženská identita, tak aby na základě zákonů Ukrajiny, které nám umožňují velmi mnoho, sami stavěli mešity, učili imámy a samozřejmě také kontrolovali imámy, abychom se nedostali zase do jiných nežádoucích situací.
Dá se říci, že existuje u krymských Tatarů silný mezigenerační střet?
Je tu hodně mladých lidí, kteří jsou netrpěliví, kteří nedokáží ocenit to, čeho bylo za posledních dvacet let dosaženo. Mají za to, že mohlo být dosaženo více úspěchů a rychleji. A jsou jiní, kteří mají za to, že aby člověk mohl být úspěšný, je třeba se distancovat od těch problémů, které mají korporativní charakter. To znamená, že jeden může být úspěšný snáze, když se oprostí od svojí sociální skupiny.
Psáno pro „Přes“: časopis o migraci a lidských právech brněnského Nesehnutí.