Reklama
 
Blog | Vojtěch Boháč

Jak na nás útočili při filmu o Pussy Riot (Další díl z Ukrajinské série)

Byl jsem ještě asi dvě stě metrů od klubu, kde se měl promítat film o Pussy Riot, když jsem uslyšel výbuch. Ulice byla temná, foukal studený vítr a do toho hustě mrholilo. Říkal jsem si, že si asi děcka poblíž hrají s petardami nebo něco prostě bouchlo - nejrůznější zvuky, od křiku až po výbuchy, se ostatně ozývají v Simferopolu docela často. Šel jsem dál a tiše doufal, že promítání ještě nezačalo a stihnu film celý. Když jsem se blížil ke vchodu do Art Centra „Karman“ – k malým plechovým dveřím vedoucím do sklepa pod čtyřpatrovou panelovou chruščovku – všiml jsem si, že kolem pobíhá skupina lidí v černých maskách přes obličej a postupně se rozbíhají do okolních ulic. Poté, co posledních pár chlápků v maskách vyběhlo ven ze sklepa a zmizelo po neosvětlených zákoutích, vyvalil se ze dveří hustý dusivý dým.

„Běžte pryč, každou chvíli to může celé vybouchnout!“ ozval se stařík, který byl na místě ještě chvíli přede mnou.

„Vevnitř je plno lidí a nemůžou se dostat ven!“ ozval se někdo další.

Do těla se mi nahrnul adrenalin, kouř valící se ze sklepa na ulici dusil, a k tomu jsem nevěděl, kdo ze známých by mohl být vevnitř. Zvedl jsem telefon a zavolal Ljošovi, jednomu z organizátorů filmového klubu. Jeho telefon nebyl dostupný.

Reklama

„Pussy Riot? Ať zdechnou, krávy. Z nich bych zvracela.“ Pověděla mi ráno známá, když jsem jí řekl, že jdu večer do Karmanu na dokument „Pussy Riot: A Punk Prayer“. Tak ostrá reakce mě na Ukrajině docela překvapila, studenti mi tu zatím většinou připadali docela otevření debatám na nejrůznější abstraktní témata o hodnotách a o tom, co je správné a co ne. Asi kvůli tomu jsem čekal i u tohoto nějaký hlubší komentář. Zvlášť v době, kdy jedna z členek Pussy Riot opravdu bezmála umírá za svou punkovou modlitbu ve čtrnácté trestanecké kolonii. Nechal jsem to být s tím, že asi ne každý si o případu přečetl dost na to, aby sebral odvahu o citlivém tématu debatovat, ať pro nebo proti punkerkám. Nicméně přístup: „Nic o tom nevím, ale než abych se něco dozvěděla, tak se spíš pozvracím,“ mě zamrzel. Nicméně to mě mrzí i doma v Česku a popravě jsem ani nečekal, že by společnost na Ukrajině byla v těchto ohledech o moc vyspělejší.

„Volal už někdo policii?“ zeptal jsem pár zmatených lidí, kteří postávali kolem.

„Jak nám policie pomůže?“ odpověděl stařík, který se snažil dostat lidi, kteří stáli příliš blízko, kousek dál od budovy. Kdyby náhodou vyletěla do vzduchu. Jeho odpověď mě zmátla ještě víc, ale někdo mi řekl, že už policii volá.

Do toho se ve dveřích v záplavě dýmu objevili Ljoša a Olja. Olja se držela za břicho a Ljoša za rameno. Za nimi vyšlo pár dalších lidí, z nichž každý dostal několik ran pěstí nebo kopanců do žeber.

„Byly to jenom dýmovnice a pár ran. Snažili se nás pochytat, ale po pár ranách jsme se stáhli za dveře a ty se jim nepovedlo rychle vylomit, tak raději zdrhli,“ vysvětlil rychle Ljoša.

Když organizátoři stáli před začátkem filmu ve dveřích do sálu a s cigaretou čekali na poslední opozdilé zájemce o film, vtrhlo dovnitř najednou asi sedm lidí v maskách. První si všichni mysleli, že jejich kamarádi udělali flashmob k tematice Russy Riot, ale když na ně začali dopadat první rány, uvědomili si, že půjde o něco jiného. Díma spadl na zem a hned dostal pár kopanců do břicha.

„Ani se nehni, ani se nehni! Lež, nebo je po tobě!“ řvali na něj, zatímco se ostatní snažili před značnou přesilou někam schovat.“

„O co vám jde?“

„To je dárek za naše peníze!“ zařval na něj jeden z maskovaných.

Ostatní se zatím schovali za dveře do divadelního sálu a snažili se je udržet před nárazy těžkých bot zvenku. Dalších asi dvacet zamaskovaných lidí stálo před budovou a hlídali, kdyby se někdo blížil. Když se nepodařilo prolomit dveře ke schovávajícím se divadelníkům a účastníkům filmového klubu, rozmístili útočníci po místnosti dýmovnice, zapálili je, rozbili zlehka nábytek a utekli pryč. V místnosti zůstal ležící Dimitri, hořící židle a mraky dýmu z dýmovnic.

Na filmový klub výjimečně skoro nikdo nepřišel, a tak útok zasáhl kromě pár organizátorů a hostů především divadelníky, kteří právě zkoušeli ve vedlejší místnosti. Policie, hasiči a záchranka přijeli asi čtvrt hodiny po útoku, prohledali budovu, sepsali protokoly, prohlédli ty, kteří dostali rány a zase odjeli. Ostatně, za letošní rok to nebyl první útok na klub „Karman“. Poprvé sklepní klub napadli dýmovnicemi už v červnu při promítání ukrajinského filmu „Otevřený přístup“, který si bral na mušku místní politické praktiky. Tenkrát se to však obešlo bez ran a policie se tím nezabývala.

Když už jsme zůstali v klubu sami, rozběhla se debata, komu je tohle k čemu dobré a čeho tím lidé v maskách vlastně chtěli docílit. Karman, ve kterém se měl film promítat, je samofinancované centrum experimentálního a moderního divadla, které půjčuje prostory lidem pracujícím na projektu Otevřená škola financovaném českým Člověkem v Tísni. V rámci projektu probíhá taky například tento filmový klub a nejrůznější přednášky – během října například přijede do Simferopolu v rámci projektu přednášet Jan Ruml o české zkušenosti s demokratizací.

Bylo těžké přijít na to, komu by se takový útok vlastně mohl hodit, koho otravuje téma Pussy Riot natolik, aby útočil na neznámé lidi, kteří se prostě chtějí dozvědět něco víc a podebatovat o tom. Ve městě je poměrně slabá extrémně pravicová scéna a ta je ještě k tomu spíš orientovaná na otázku Tatarů, kteří se stěhují zpět domů z vyhnanství, do kterého je poslal po druhé světové válce Stalin za údajnou kolaboraci s nacisty. Silná pravoslavná klika tu také neexistuje, takže se začalo přemýšlet především nad zakázkou odjinud, ne přímo ze Simferopolu, stejně jako u posledního útoku při dokumentu o politických praktikách. Debata pokračuje a až zjistíme, kdo za tím vším stál, napíšu další příspěvek o brilantních schopnostech simferopolských detektivů.